Palmová riviéra a Řím

 

   Loňská rodinná dovolená na středomořském pobřeží, spojená s prohlídkou toskánských památek, nastavila laťku kvality velmi vysoko, a proto po Pise a Florencii už musel následovat pouze Řím. Jelikož jsem na pobřeží v dosahu Říma nesehnal cenově přijatelný apartmán, našlo se jiné řešení. Protože z východního pobřeží je to do Říma po dálnici 200km, objednal jsem na týden apartmán v Tortoretu na Palmové riviéře. Mimořádně výhodná nabídka umožnila dokoupit další tři dny v hotelu v Pesaru. A tyto tři dny byly dokonce s polopenzí, aniž jsem na celkový pobyt překročil obvyklých 4tis. korun na osobu.

     První červencový víkend prodloužily dva dny pracovního klidu o pondělí a úterý, proto odpočatí mimořádně odjíždíme na noční jízdu. Za Vídní začíná pršet a tak o odpočinek se ke konci noci hlásily především oči. Delší přestávka v autě ke spánku stejně nevedla, proto se nasnídáme a po rozednění opět pokračujeme. Opustíme rakouskou dálnici a v Itálii již jedeme po neplacených silnicích. Zkracující se frekvence mého zívání, pustí za volant v Pádské nížině i manželku. V Mestre u Benátek se podaří bez zaváhání prokličkovat a najet na silnici SS 16 Adriatica, po které již kopírujeme jadranské pobřeží. Po tisíci kilometrech nás přivítá již v kraji Marche hlavní město provincie Pesaro – Urbino  náš dnešní cíl - rozpálené Pesaro.

     Ubytujeme se v jednom z řady vedle sebe stojících pobřežních hotelů. Jelikož potřebujeme vyložit zásoby na příští týden, dožádám si krátké zaparkování uvnitř, které jinak menší počet hvězdiček na hotelu neumožňoval. Všechna pouliční místa byla trvale obsazená, proto z protekčního místa nespěchám a zdárně to vydrží až do konce. Nakonec, neparkoval jsem tam sám, spolu s naším autem zde stál vůz vedoucího hotelu. Pěkný hotel s bazénem měl pro nás jedinou očekávanou chybu, kterou byla chybějící lednička. Potraviny vyrovnáme na dlažbu v tmavších koutech a vytvořením „salámového stromu“ ověříme nosnost konzoly, dosud nesoucí pouze televizor.

     Ideální rekreaci zajišťuje dlouhá písková pláž. Má pozvolný vstup do prohřátého a mělkého moře s ochranou kamenných vlnolamů. Pesaro jsou přímořské lázně a výborným klimatickým podmínkám vděčí své poloze mezi dvěma výšinami, které ustupují moři.

     Večerním procházkám slouží nejen dlouhá pobřežní část s dominantním polyesterovým dílem SFERA GRANDE, ale i zajímavé historické centrum v těsné blízkosti. Pesaro má bohatou historii, což dokládají četné památky jako například Vévodský palác, či park s pevností Rocca Constansa. Dávnou historií dýchají i místní kostely, z nichž zmíním katedrálu s románskou fasádou, nebo kostel s gotickým portálem z roku 1398 -1413. V roce 1792 se zde narodil významný hudební skladatel G.Rossini, kterému je každoročně věnován hudební festival.

     Samozřejmě velkou pozornost upíráme ke zdejší vegetaci. Citrusy tu sice ještě nejsou vidět, ale i tak je na co se dívat. Například uchvátí oleandry v mnoha barvách, atraktivní juky, bohatě kvetoucí trubač a na krytých místech se objevují první palmy.

 

     Přímořské promenády lemované palmami nás čekají po sobotním přesunu o 250 kilometrů jižněji. Čeká nás týdenní pobyt v Tortoreto, kde pláž se slunečníkem máme v Tortoretu Lido a bydlení v původní části Tortoreto Alto v residenci zvané Tortorella. Tento pěkný apartmánový komplex s bazénem je nový a byl vystavěn v mediteránním slohu. Jeho velmi výhodná cena je zřejmě dána vzdáleností několik kilometrů od moře, ale jelikož máme auto, není to problém. Toto, na kopci vystavěné městečko, má i historickou část s několika starými stavbami a kostely, které se staly zájmem mého bádání.

Místními a západními turisty je vyhledáván zdejší „Horror pub“ a další pouliční lokály.

Tortoreto je 227  metrů nad mořem a tak k vodě sjíždíme mezi vinohrady a olivovými háji.

     Samotné Lido je osázené palmami, ale i ostatní flora je již typicky středozemní. Nejkrásnější ozdobou je fialová bougainvillea. V zahradách domů je vidět i banánovník a samozřejmě subtropické druhy jako fíkovník, granátovník včetně zakrslé odrůdy Nana, tomel, japonská mišpule a konečně i citrusy. Vidíme vzrostlé bigarádie s loňskými oranžovými plody; když letošní jsou dosud malé a zelené. Díky remontantnosti citroníku jsem našel strom plný krásných žlutých citronů. Mandariny a pomerančovníky mají pouze letošní zelené plody. Z ornamentálních odrůd je vidět oválný Nagami kumquat ( F.margarita ) a v místě, kde parkujeme na koupání, je i panašovaný pomerančovník. Má trochu neduživý vzhled, zřejmě proto, že byl vysazen v suchu a ve stínu pod dominantními středomořskými borovicemi ( Pinus pinea).

     Navštívíme také několik menších zahradnictví v Tortoreto Lido či v sousední Alba Adriatica. V omezeném sortimentu je i několik citrusů a dalších subtropických ovocných druhů. Ochotný majitel provozovny Italflora nás posílá do nedalekého města Giulianova. Zdejší gardinia je rozsáhlá s úplným zahradnickým sortimentem, a tak je co prohlížet. Zájemce o koupi má z čeho vybírat, citrusy jsou označené odrůdou i podnoží. Mě zaujala atraktivní Araucaria araucana, představující přechod mezi jehličnany a listnatými stromy. Přes příznivou cenu nebylo pro velikost rostliny reálné ji odvézt. A tak volné místo po potravinách zaujme v kufru krásný přírodní kámen s otvory na netřesky, který byl přáním manželky. V případě příznivější ceny za kilogram by jsme uvezli i větší…

 

     Největší výlet za citrusy a především historií mám naplánovaný jako dvoudenní do Říma s přespáním v jednom z městeček na svazích vyhaslé sopky jižně od Říma, kterým se říká Castelli Romani (Římské kastely). Od výletu autem jsem byl v cestovních kancelářích zrazován pro chaos v dopravě a nebezpečí krádeží. Proto mě velmi pomohla kontaktní adresa od přítele Koudeláka, kterou získal v televizi na základě odvysílaného pořadu o českém emigrantovi. Pan Shejbal žije se svou rodinou nedaleko Říma v Monte Porzio Catone už skoro deset let. Před tím od osudného roku 1968 žil v Římě a pracoval ve vědeckých laboratořích. Později se stal zodpovědným za výzkum v oboru biotechnologie a ředitelem ústavu, který vybudoval ve městě Metaponto na jónském pobřeží. Tam rostou citrusy všude a odtud vozíval bedničky čerstvých plodů do Říma. Dnes v důchodu pracuje v rodinné firmě nabízející cibuloviny a hlízy okrasných květin ze své sbírky, která je v Itálii největší svého druhu. Díky jeho ochotě s ním vedu e-mailovou korespondenci, a když v prosinci napíše o svých prvních vánocích v Římě, kdy na Boží hod vánoční – mimochodem, byl pěkný slunečný den – objeví na kopci Aventino park s krásnými citrusy, jsem rozhodnut toto místo navštívit…

     Vyzbrojeni cennými informacemi se vydáváme přes Abruzzy, kraj s nejvyšší skupinou apeninského pohoří, na západ. Masiv Gran Sasso ďItalia zde ční do výše 2914 m. Dálnice A24, po které jedeme, to zde, a podobně na dalších místech, řeší tunelem. Bouřka předznamená změnu počasí a v celé Itálii se neobvykle na dva dny ochladí. Nic lepšího nás nemohlo potkat, ochlazení by nebylo příjemné u moře, ale na putování jindy rozžhaveným Římem, to byl dopink k nezaplacení.

     Jedeme na prohlídku Vatikánu, který se nachází na opačné straně, než do Říma přijíždíme. Původní rozhodnutí, objet město po velké kruhové dálnici GRA (grande raccordo anulare), se v poslední chvíli změní a volím kratší úsek napříč Římem. Jediným problémem se stane chybné odbočení v tunelu u Castel S.Angelo do podzemního parkoviště u Vatikánu. Napravení chyby nám ubralo čas a dalo zdarma lekci v jízdě ve víru velkoměstské dopravy, kde kličkování aut a mopedů v šesti pruzích vedle sebe na tříproudové vozovce bylo nejmenším prohřeškem. Po zaparkování brzy přecházíme hranici papežského státu, kterou tvoří pás bílých travertinových kamenů. Vítá nás náměstí svatého Petra, kterým Bernini vytvořil jedno z nejkrásnějších děl světové architektury. Je zde již relativně málo návštěvníků oproti svátku Pondělí velikonoční, kdy je oslavován Řím a celý svět (urbi et orbi) a papežovo požehnání zde přijímá na 300000 poutníků. Spěcháme do baziliky sv. Petra a připomínáme si její původ, který sahá do roku 324, kdy první křesťanský císař Konstantin postavil původní baziliku nad modlitebnou na místě hrobu apoštola Petra. Nová bazilika se stavěla 120 let (1506 – 1626) a v té době se mnohokrát měnila, když každý z přizvaných architektů se jí snažil dát svou vizi. Jedním z důsledků je, že Madernovo sloupové průčelí a hlavní loď zastiňují při pohledu z náměstí Michelangelovu kopuli a tím se ztratila její impozantnost, kterou si přál její autor, inspirující se antickým Pantheonem a katedrálou ve Florencii. Vstupujeme do největšího katolického kostela světa s délkou 212 m a výškou kopule 132 m. Jeho velikost zvýrazňují mosazné značky v dlažbě podlahy, označující velikosti jiných chrámů. Najdeme i znak s latinským názvem pražské katedrály sv. Víta. Nejcennějším pokladem chrámu je Michelangelova Pieta – mramorová socha Marie, držící na klíně ukřižovaného Krista. Bronzová socha sv. Petra pochází z 13. stol. Pod kopulí nad vysokým oltářem se nachází Berniniho velký baldachýn, rovněž v ostatních lodích chrámu je mnoho uměleckých děl, jejichž prohlídka s nastudováním by zabrala více času, než máme k dispozici. Jelikož je ještě otevřeno, věnujeme větší pozornost náměstí před chrámem, ohraničeném ladnými křivkami sloupořadí z 284 travertinových sloupů a 88 čtverhranných pilířů, nesoucí na ochozu 140 soch světců. Ve středu elipsy se tyčí 25 m vysoký žulový obelisk, který jinak na volném náměstí doplňují dvě fontány ze 17. století.

     Zvláštní citrusářskou pozornost věnujeme švýcarské gardě, jejíž členové nosí proužkované stejnokroje, které prý navrhl sám Michelangelo. Mají spojitost se známou, sběrateli ceněnou historickou bigarádii Citrus aurantium Fasciata (také Virgatum), alternující k panašování některých větví a barevně i plasticky proužkovaným plodům. Píše o ní už v roce 1646 Ferrari jako o Aurantium virgatum, Volkamer v roce 1708 ji nazývá Aranzo fiamato a konečně Risso a Poiteau ji v v roce 1818 uvádí jako „Bigaradier bicolor – Citrus bigaradia Fasciata – Melangolo fiammato“. Má též svá německá synonyma jako Gestreifte Fruchte (proužkové plody) a také Landsknechthose – lancknechtovy kalhoty, podle proužkovaných kalhot těchto vojáků, italská obdoba je název „brache tedesce“(německé kalhoty). Další německý název této odrůdy je Schweizer-Orange (švýcarský pomeranč) a zde již je přímá souvislost s proužkovanou uniformou švýcarských gardistů, sloužících od roku 1506 ve službách Vatikánu.

     Sedm kilometrů sálů a obrazáren vatikánských muzeí včetně Sixtinské kaple necháme na příště a v 19 hodin odcházíme k autu. Před startem ještě hledáme výjezd na správný most, jelikož silnice kolem Tibery jsou jednosměrné. Při té příležitosti fotím Andělský hrad (Castel Sanť Angelo) válcového tvaru s velkým ochozem a terasou nahoře se sochou anděla. Hrad postavil císař Hadrián okolo r.130 jako rodinné mauzoleum. Svoje nynější jméno získal v roce 590 od papeže Řehoře Velikého, který viděl ve snu archanděla Michaela na hradní věži. Po staletí byl hrad největší římskou vojenskou baštou a také útočištěm papežů v dobách nepokojů. Hrad v plné kráse ještě vidíme na okamžik z auta a zároveň obdivujeme k němu vedoucí most s deseti anděly (Ponte Sanť Angelo), který je nejkrásnější z dvaceti mostů, klenoucích se přes Tiber.

     Tentokrát jedeme na sever a vnější okruh GRA opustím na jihovýchodu výjezdem směrem k dálnici na Neapol. Po předchozí domluvě a telefonickém zavolání nás čeká na prvním sjezdu z dálnice pan Shejbal. Dovede nás a seznámí s Monte Porzio Catone. Ubytování máme zajištěné ve velkém bytu, odkud se vypravíme do historické části na pizzu a pak již využíváme pozvání k panu Shejbalovi a jeho rodině. Přes pozdní čas je uvítání velmi srdečné a tak přijímáme pohoštění milé paní Shejbalové. Syn Petr odchází s Christianem, synem hostitele k počítači, kde po instalaci programu pro náš digitální fotoaparát stáhne a vypálí na připravené CD všechny dosavadní snímky, čímž se uvolní 200 MB prostoru na další fotografování. Dovídáme se o historii Castelli Romani v zdejších kopcích, kam před letním žárem utíkali jak staří Římané, tak na osvěžující výlety i dnešní obyvatelé Říma. V nedalekém Castel Gandolfo nad jezerem Albano má v krásných zahradách letní sídlo sám papež. Přátelské povídání o našich rodinách sklouzne také k citrusům. Ze zahraničních cest vozil pan Shejbal zcela zelené pomeranče z tropické Afriky, jeho synové vzpomínají nejen na „ukrutně“ dobré obrovské ananasy z Nigérie a z Pobřeží slonoviny, ale i na červené banány a šťavnaté papáje. Vůbec nejlepší plody jedl v jižní Americe. V Římě a okolí obdivuje náš hostitel krásné citrusové stromy, které zde byly vysázeny koncem 80. let. Od roku 1985 – 86 totiž nebyla v Římě obávaná zima, která se tu dříve asi každých patnáct let opakovala a tak je v Římě řada ulic, kde citrusy – především hořké pomerančovníky (C.aurantium) -  jsou teď kypějící okrasou. V soukromých zahradách jsou i jedlé odrůdy, ale tržní produkce je až mezi Sorentem a Salernem, dále na ostrovech jako Ischia a Capri. Samozřejmě Kalábrie, Basilicata, Sicílie, ale i Puglia jsou hlavními výrobci. Do Říma se plodů dodává velké množství a například v baru je příjemné si dát sklenku s pomerančovou šťávou z plodů, které si sám vyberete. Zde, v kopcích nad Římem, má každý pořádný zahrádkář své stromky citrusů ale převážně ve velkých květináčích, aby se mohly na zimu přemístit na chráněné místo. Mandarina našeho hostitele měla po dva roky dobré plody a nyní odpočívá. Jelikož se jeho rodina zabývá okrasnými cibulovinami, dovídáme se, že v době hladu jedli Holanďané tulipány a v severní Americe pojídali Indiáni Camassie. V Římě jsou někdy k dostání lampascioni, hlíznaté cibulky Muscari comosum, které jsou běžně konzumovány na italském jihu.

     Je už dlouho po půlnoci a tak ještě řešíme trasu na zítřejší prohlídku Říma. Při hledání nejschůdnějších dopravních směrů a zaparkování se ukáže, že i naše hostitelka je zkušenou římskou řidičkou.

     Z důvodů pozdního návratu nám naše ubytovatelka paní Patrizia připravila snídani na 8:30 a pak ještě prohlížíme zahradu, kde majitelce vysvětluji, proč větší citrusy ze semínek v záhonech dosud neplodí a menší darovaná větvička po zakořenění již má citrony. Ještě poslední foto a pochování majitelčiny kočky, se kterou se od včerejška kamarádí moje dcera.

     Přesně dle návodu dojedeme do centra a zaparkujeme v podzemním parkovišti pod nejslavnějším římským parkem Villa Borghese. Odtud jdeme po Via Vittorio Veneto s luxusními hotely a obchody, oblíbeném místě cizinců, evropské aristokracie, herců a dalších umělců. Na náměstí Barberini je umístěna Tritonova fontána od Berniniho z roku 1643. Nejslavnější římská Fontana di Trevi je o kousek dál. V místě, kde končil antický vodovod,  vytvořil v 18. století M. Salvi před bohatou architekturou kouzelnou souhru skalisek, výklenků, vodotrysků, menších vodopádů a mramorových soch. Do velkého bazénu vhazují turisté mince pro šťastný návrat do Říma.

     Po Via del Corso dojdeme na Pza. Venezia s monumentální stavbou z bílého vápence oslavující sjednocení Itálie.Tento Viktoriánský památník, zbudovaný též k poctě krále Viktora Emanuela II, byl postaven v letech 1885 – 1911. Díky výšce přístupného památníku získám mnoho nových snímků z okolí. Také sousední Trajánovo fórum (r.107-113) s tržnicí v pozadí, kde na slavném Trajánově sloupu z r.114 je od roku 1587 svatý Petr. Ještě před prohlídkou dalších fór nacházím za viktoriánským památníkem u muzea několik velkých citroníků v terakotových nádobách.

      Fórum romanum, středisko náboženského a občanského života starého Říma, bylo tvořeno chrámy, památníky a obchody, jejichž krásu a vznešenost dodnes dokládají i pouhé ruiny. Ohromnému rozmachu antického Říma nemohlo stačit jediné náměstí, kde se odehrával politický a společenský život. Navíc téměř každý císař nechal vybudovat další fórum.

     A tak na Via Fori Imperiali postupně vidíme po Trajánově fóru Augustovo fórum, zbudované na oslavu bitvy (r.42 př.n.l.), v níž Augustus porazil Césarovy vrahy Cassia a Bruta.

     Z Nervova fóra z roku 97 vidíme základy chrámu bohyně Minervy a dva korintské sloupy.

     Z následujícího Vespiánova fóra (také mírové fórum ) zbylo pár povalených sloupů, ale na troskách knihovny vyrostl v r. 527 kostel sv.Kosmy a Damiána.

     Na druhé straně Fori Imperiali se rozprostírá Caesarovo fórum, před nímž se tyčí bronzová socha císaře Augusta, odlitá podle mramorového originálu.

     Po císařských fórech prohlížíme původní Fórum Romanum, kde se odehrávala veškerá shromáždění lidu i zasedání senátu. V r.283 zasáhl tento nádherný architektonický komplex požár. Tím začalo chátrání, kterému pomohly nájezdy barbarů a stálé rabování stavebního materiálu na jiné stavby. Proto pouze mlčky prohlížíme pozůstatky z bývalé slávy. Z Fori Imperiali jsou více či méně viditelné památky jako Saturnův chrám, Posvátná cesta, Vespiánův chrám, řečnické tribuny, oblouk císaře Septima Severa, Kurie (budova senátu), Emiliova a Maxentinova bazilika, chrám Antonina a Faustiny, chrámy Julia Caesara, Augusta, Vestin, Kastora a Polluxe, Venuše a Rómi, P.Marie Nejstarší, dále Dům Vestálek a Titův oblouk.

     Přicházíme k amfiteátru císaře Flavia, známému především jako Koloseum. S výstavbou se začalo v r.72 za císaře Vespiana a r.80 ho dokončil jeho syn císař Titus. Až 50 000 diváků sem chodilo na pověstné kruté hry gladiátorů, štvanice na divoké šelmy, pozemní boje a také námořní bitvy, na které se napustila aréna vodou. Odhaduje se, že jen při hrách zde přišlo o život na půl milionu lidí. Když na přelomu 3. a 4. století císař Honorius kruté hry zakázal, začalo chátrání a postupně se stalo zdrojem stavebního materiálu pro nové stavby a z krásných mramorových obkladů se pálilo vápno.

     Vedle Kolosea nás uchvátí velkolepý Konstantinův oblouk, postavený v r.312 na oslavu Konstantinova vítězství nad Maxentiem.

     Za Koloseem na vrcholku Oppio jsou na troskách Neronova domu Trajánovy lázně.

     U Konstantinova oblouku ruším pro zvyšující se teplotu výstup na nejslavnější římský pahorek Palatin. Místo, kde podle pověsti založil Romulus v r.753 př.n.l. Řím, se stalo v následujících stoletích místem výstavby chrámů, rezidencí známých osobností a výstavních paláců, jejichž název vznikl právě z jména Palatin.

     Po úpatí pahorku dojdeme k závodišti Circo Massimo (2.stol. př.n.l.). Délka 600m a kapacita 600 000 diváků byla ideálním místem pro závody válečných vozů. Caesar zde na oslavu afrických vítězství zorganizoval podívanou, ukončenou bitvou 1000 pěšáků se 600 jezdci a 40 slony.

     Posilněni melounem od pouličního prodavače vystupujeme na Aventin. Tento pahorek je oázou klidu s pěknými stavbami se zahradami plnými květin , ale i palem a citrusů. Z historických staveb je tu několik nejstarších křesťanských kostelů, z nichž nejhezčí je bazilika Svaté Sabiny, postavená kolem r. 425. Oknem v atriu je vidět potomek pomerančového stromu, který zde v r. 1220 vysadil svatý Dominik. Vedle stojí sídlo převorství Maltézského řádu se zahradou. K citrusům se sice zavřenou bránou nedostaneme, ale klíčovou dírkou zahradních dveří se naskytne mimořádný pohled – orámovaná kopule chrámu Svatého Petra v dálce, oblíbený to motiv  na pohlednicích z Říma. Ovšem neomezená vyhlídka k fotografování Říma je v pomerančové zahradě, jak hlásá nápis na otevřené brance: „Giardini degli Aranci“. Jak tedy název říká, jde především o park plný krásných pomerančovníků (hořkých – bigarádií), ale jsou tu i lavičky ve stínu vyšších středomořských pinií. Pěkné citrusové stromy jsou plné letošních zelených plodů, ale je tu i dostatek starších oranžových plodů, které ochotně padají, když omylem zavadím se svým hřmotným tělem o kmen stromu. A tak vše fotím, a protože je park pěkně udržovaný provedeme na závěr se synem úklid spadaných plodů. Semena se budou hodit, bigarádie je u nás stále poměrně nedostupnou podnoží. Z vyhlídky se naskýtá pohled na kopuli chrámu Svatého Petra ve Vatikánu, jejíž krása nebyla z náměstí před chrámem dostatečně viditelná.

     Ve volném parku nás uchvátí honosné bougainvillie. Bez opory vytvořily obrovské fialové koule a vyvolaly v nás mimořádně velký zážitek. Také tu často vidíme kvetoucí stromky zakrslého marhaníku – Punica granatum Nana.

     V místě kostela sv.Bonifáce a Alexia stával benediktínský klášter, do kterého vstoupil sv.Vojtěch, když v r. 990 musel opustit Prahu.

     Pak sestupujeme dolů a jdeme po nábřeží Tiberu. Před mostem Ponte Palatino ještě malé odběhnutí ke kostelu z 6. století Santa Maria in Cosmedin. Turisticky nejznámější je především v podloubí před kostelem velká kruhová maska – Ústa pravdy, známá z klasického filmu Prázdniny v Římě. Říká se, že mramorová tvář s otevřenými ústy ukousne prsty každému, kdo lže. Pro jistotu to neriskujeme a vrátíme se naposledy k řece, kde si prohlížíme Tiberský ostrov a na něj vedoucí druhý nejstarší římský most Ponte Fabrizzio z roku 62 př.n.l. Na ostrově je nemocnice s přilehlým kostelem sv.Jana a vedle, na původním chrámu boha lékařství Eskulapa z r. 289 př.n.l., postavil císař Otto III. v r. 955 kostel pro svého českého přítele sv.Vojtěcha. I když kostel je od konce 12. století pojmenovaný po sv. Bartolomějovi, v kapli sv.Vojtěcha vlevo od oltáře je uchována část ostatků tohoto českého světce. 

     Pak již jdeme po Via Teatro di Marcello na prohlídku kostela sv. Mikuláše a odtud ke zbytkům nejstaršího římského amfiteátru Marcelovu divadlu, pojmenovanému po Augustovu zeti. Výstavbu začal Caesar a v r. 11 př.n.l. ho dokončil Augustus. Tato monumentální stavba se stala inspirací pro výstavbu Kolosea. Naproti stojí tři korintské sloupy, které se zachovaly z Apolonova chrámu z let 433-431př.n.l.

    Vpravo nad námi se tyčí pahorek Kapitol, nejposvátnější místo starého Říma. Pro stupňující se protesty ženské poloviny naší rodiny nám dnešní podoba kapitolského náměstí, paláců, muzeí i kostela zůstane utajena.

     Nejkratší trasu k autu se mně podaří odklonit pouze na Pza. Mattei s Želví fontánou.

    Pantheon a Corsa zůstanou napříště. Jelikož se od rána otočilo slunce, zastavíme se opět na Benátském náměstí k fotografování památníku Viktora Emanuela II. a Benátského paláce (Palazzo Venezia), který je považován za jeden z prvních dokladů římské renesance. Vzdávám poslední pokus uhnout z přímé cesty na parkoviště a tak z Corsa se již vracíme po stejné trase jak dopoledne, tedy po Via Tritone a Veneto až k autu.

     Ztráta směru po výjezdu z parkoviště nás přivede na kulaté Náměstí republiky. Výhodou je, že při hledání správného výjezdu vidíme při opakované jízdě po kruhovém objezdu uprostřed stojící fontánu vodních nymf. Horší bylo najít odvahu a z vnitřní části okruhu se dostat do správné odbočky. Znamenalo to zkřížit cestu desítkám aut a motocyklů řítících se nejen na objezdu, ale i v několika nájezdech a výjezdech v mnoha nevyznačených pruzích vedle sebe. Tolerance řidičů je zde velká, stačilo natočit kola správným směrem a bez jediného šrámu míříme z náměstí a pak již po Via Salaria na okruh GRA. Jelikož je ucpaný, trošku nám komplikuje situaci, ale zato dálnice na východ je volná. V horách již je téměř čisté nebe, dvoudenní ochlazení končí a my se ve správnou dobu vracíme k moři.

     Díky příhodným klimatickým podmínkám jsme v Římě viděli mnoho, ale na řadu dalších památek se musíme vrátit jindy, přestože jsme do Fontány Trevi nehodili žádnou minci. Věčný Řím, také zvaný Matka Měst, nám na poměrně malém prostoru ukázal vývoj civilizace za posledních 2700 let.

 

     Mimo lenošení na písečné pláži nabízí Tortoreto Lido veškerý servis pro turisty a množství míst na procházky. Zaujmou i moderní kostelíky, z nichž jeden má několik zvonů, pro které by se musela vystavět masivní věž. Ovšem zde jsou zvony zavěšeny na nízké kovové konstrukci na ploše před kostelem. Zloděje barevných kovů tu asi nemají, a tak jednoduché oplocení slouží spíš jako bezpečnostní zábrana, aby se přihlížejícím při rozhoupání zvonu „nerozsvítilo“, srdce totiž bije ve výšce čela. Také využijeme večerního výprodeje zmrzliny po kilech, kdy deset vybraných druhů pěkně naskládají a zabalí do polystyrénového boxu. V apartmánu si pak připravíme oblíbené, čokoládou polévané palačinky s vynikající italskou zmrzlinou.

     V Tortorelle nevyužíváme nabídky různých společných zábavných programů pro převážně české turisty. Trošku mě to připomíná organizovanou ROH dovolenou typu Anděl na horách, a tak se vracíme až pozdě večer z vlastních výletů. To zapříčiní, že recepci navštívím až v pátek večer a dozvím se, že apartmán musím zítra dopoledne předat. V minulých letech jsme vždy odjížděli brzy ráno a pouze dali klíče na určené místo.

     V sobotu ráno Italové nespěchají a tak hodinu a půl čekáme ve frontě na předání apartmánu. Napnuté nervy ještě našponuje přísná komise, která nám před týdnem předala apartmán na recepci a přebírání se nyní odehrává již na pokojích. Kontroluje, přepočítává a kdyby chyběl jeden mravenec, určitě by na to přišla…

     Proto vyjíždíme až po 9 hodině a čeká nás 1250  kilometrů. Dálnice je kupodivu celkem volná a tak první dlouhé zdržení je až u Benátek, kde se čeká na placení mýtného. Druhá časová ztráta je večer ve Vídni, kde dlouho popojíždíme ve dvou pruzích, zatímco v dalším provádí ukázkový koncert místní stavaři. Fréza odstraňuje starou vrstvu obalované drtě, tu ihned odvážejí nákladní vozy, které následují metaři, za nimi vyměřují geometrři, potom penetrační nástřik a konvoj pracovních čet uzavírá finišer se silničními válci pokládající novou vrstvu vozovky. Dá se předpokládat, že zbývající vodorovné značení bude určitě zaschlé do zítřejší odpolední špičky. Za přechodem v Hatích již bolí oči a noční jízda obyčejnými silnicemi je pomalá. Přesto jsme o půlnoci doma.

Závěrem dovolte jednu omluvu či spíše vysvětlení. Některé poměrně podrobně popisované skutečnosti se mohou zdát zbytečné, ovšem někteří čtenáři čerpají z článku informace, na základě kterých plánují podobné výlety. Proto, když článek tvořím, napíšu vše důležité, na co si vzpomenu. S odstupem doby mohou být odpovědi na časté dotazy již nepřesné.