Okrasné citrusy Petr Broža
Význam teto skupiny citrusů výrazně vzrostl poté, co se v roce l980 objevily na trhu malé kvetoucí rostlinky. Byly v menších, asi dvoulitrových kontejnerech a některé již měly plody. Móda, zavedena americkými a holandskými květinaři zajistila školkám obrovský vzestup produkce. Po několika letech se v západni Evropě zvýšil požadavek na malé rostliny z 0,2 na 2 miliony kusů. Velkou část trhu zaplnily italské agrumi ornamentali z Francie „les agrumes d'ornement“. Výrazně jim sekundovalo i Portugalsko. Do našich obchodů se zpočátku tyto citrusy nedostaly, ale nutno vzpomenout malé řízkovance z Polska (např. C. pyriformis 'Ponderosa', Budhova ruka) a rovněž převážně řízkovaný citroník 'Meyer' a lajmy z našich zahradnictví a JZD. Roubované zástupce teto skupiny citrusů dovezli naši pěstitelé z tehdejších jugoslávských školek. Připomenu kalamondin včetně panašované formy, bigarádii 'Bouquet de Fleurs', 'Chinois Luisi' a mezi ozdobné citrusy se dá zařadit i panašovaný citroník. Ještě než přejdu na jednotlivé odrůdy, připomenu historii pěstovaní okrasných druhů, která má v Evropu velkou tradici.
Citrusy pocházející ze subtropické a tropické Asie se v průběhu staletí rozšiřily do různých části světa. V oblasti Středomoří se diky obchodním výměnám mezi Orientem a Západem objevily dávno před křesťanským obdobím, ale k většímu rozšíření došlo podstatně později. Více než se zemědělskou úlohou byly zpočátku citrusy spojovány s městskou či náboženskou architekturou. Například v 8. století, po dokončení mešity ve španělské Cordobě, poslal kalif Abd-Al Rahman do Sýrie pro semena cedrátů, citroníků a bigarádií, které se později staly významnou součástí stavby. Ve městech se subtropickým podnebím lemuji bigarádie mnohé ulice a jsou tež součástí parků a zahrad. K tomuto účelu se používají nejen z tradičních důvodů, ale předurčuje je k tomu i celková odolnost, brzký nastup do plodnosti u semenáčů a krásné plody dlouho držící na stromě, jejichž nahořklá dužnina je v tomto případě výhodou. Její velké rozšíření v španělské Seville ji v nazvu přiřklo další synonymum - sevillský hořký pomerančovník. Bigarádie s dalšími historickými citrusy jsou součástí okrasných zahrad na francouzské a italské rivieře, jmenovitě u paláce Carnoles v Mentonu a nedaleké zahradě Hanbury u města Ventimiglia.
Tam, kde to klimatické podmínky neumožňují, se významným způsobem stalo pěstování citrusů v oranžériích. řadě míst se pro zachování kulturního dědictví udržuje dodnes. Z Florencie se rozšířilo do mnoha zemí, a třebaže mnohé zámecké oranžerie včetně těch našich již osiřely, jinde např. na bodamském ostrůvku Mainau v Německu, byly úspěšně obnoveny. Se dvěma tradičními
metodami pěstování, které pokračují v Itálii a Francii, se seznámíme podrobněji.
Medicejské oranžerie.
Primát patří rodu Medici, který založil ve Florencii první příklady tohoto pěstovaní. Nejstarší zmínka sahá do roku 1544, kdy Cosimo I. nařizuje, aby byly roubovány sladké citrusy. „Limonaia“ byla založena na zahradě vily Castello. Ale Medicejove chtěli ještě ve větším rozsahu ukázat zálibu v usměrněné přírodě. Proto na koupeném 150 ha pozemku Boboli nechali vyniknout pravouhlému prostoru a zavedli vodní nádržky a kanály. Hesperidina zahrada na pěstování citrusů vznikla na ostrůvku oválného tvaru, kde pěstovali bigarádie, citroníky, cedráty a pomerančovníky v pálených terakotových nádobách. Okolí bylo vybrané jako tajná zahrada, skrytá před zraky běžných návštěvníků, což je v protikladu s tím, co bylo později navrhnuté francouzskou školou. Na zimu se rostliny přemístí do nedaleké budovy oranžerie, italsky zvané „limonaia“. Pouze před ní si dnes můžeme citrusy prohlédnout v přímém kontaktu, protože vstup na ostrůvek s nejlepšími exponáty je uzavřen. Naopak Villa Medicea di Castello má v současnosti na své historické zahradě zhruba 500 rostlin v terakotových nádobách, rozmístěných přímo u chodníčků. Podrobný způsob tohoto pěstování je popsán v časopisech Citrusář - Rádce 1/2000 a Citrusář 3/2000.
V Toskánsku lze v menším rozsahu spatřit i další podobné zahrady, např. Giardini Garzoni v městečku Collodi. Dobrým příkladem převzetí dědictví rodu Medici je i školka Oscar Tintori v Pescii, která nejenže množí okrasné citrusy, ale i udržuje velké rostliny v terakotových nádobách pro letni umístění v parcích a podobných lokalitách.
Francouzské oranžérie.
Nejstarší je součástí zahrady Jardin du Luxembourg, o jejímž počátku v roce 1615 v královské rodině pravděpodobně rozhodla Marie de Medici, která rovněž zajistila první citrusy z rodné Florencie. Francouzšti zahradnici úspěšně zvládli techniku pěstování z Boboli, důkazem je bigarádie 'Grand Connetable', vysetá v roce 1421, a zhynuvší v roce 1894 ve Versailles. Systém přesazování z bedny do země a zpět byl určený na rozložení kořenů do šířky postupně dle vývoje stromu. Dobře udržovaný strom pak vážil i s nádobou víc jak 3 tuny. Od roku 1795 sídlil v paláci Luxembourg Senat a tehdejší zahradník Alexander Hardy zaznamenává 210 citrusů a 50 jiných středomořských druhů jako třeba jasmín, vavřín a granátovník. V dnešní době nejhezčích 42 ze zhruba 170 rostlin obklopuje základní fasádu paláce Senatu. Jde o bigarádie náležející k typu 'Bouquetier de 'Nice' a 'Fleur double' s dvojitým květem.
Jiná prestižní oranžérie v pařížském regionu je v zámku Versailles. Má 690 citrusů s individuálním popisem a podobný počet palem, granátovníků a jiných středomořských rostlin. Nádoby jsou krychlového tvaru s velikosti strany od 0,6 do 1,4 metru. Dřevěné stěny a dno jsou z dubu nebo kaštanovníku a vyměňuji se po 12-15 letech. Zpevnění bedny zajišťuje litinové nebo ocelové armování. Mladší rostliny se přesazují po 5-6 letech a dospělé stromy po 10-15 letech. Pomoci vysokozdvižného vozíku se v říjnu ukládají do oranžérie a začátkem května se vrací ven. Expozice koruny se mění oproti minulému roku o 180 stupňů. Řez se provádí pravidelně k získání koruny tvaru koule a též se provádí probírka plodů a části květů. Substrát, používaný v zahradu Luxembourg, je směsí 1/3 lehké země, 1/3 vřesovcové zeminy a 1/3 kompostu z listi a koňského hnoje. Na spodku nádoby jsou položené 3 cm tlusté sádrové dlaždice, sloužící jako regulátory vlhkosti. Lůžko mezi dlaždicemi a substrátem je tvořené hrnčířskými úlomky. Důkladně je propracováno i zavlažování, hnojeni a boj proti škůdcům či chorobám. Versailleská oranžérie slouží ještě i dnes jako referenční model specialistům zajištujícím udržování oranžérii zámků a panských sídel.
V článku byly použity mimo jiné informace z knihy Pépiniéres et plantations d'agrumes, za což vděčím nejen dárci knihy, jímž je autor B. Aubert, ale především ing. Rastislavu Piešovi, který knihu přeložil do slovenštiny.