Itálie 2007

Vyjíždeli jsme 3.7. ráno ve 2hod, je to praxí vyzkoušený mající své výhody:
- volný prechod v Mikulov/Drasenhofen - ve Vídni ješte není ranní-dopolední špicka; zde najíždíme na dálnici - a v Mestre (u Benátek) je z duvodu polední siesty o neco méne vozidel a je pred odpolední špickou

Jeli jsme dále na jih, ale od mesta Ferrara jsme nepokracovali po dálnici na Bolognu, kerá uhýbá to do vnitrozemí, ale jeli prímo smerem na východní pobreží. Ovšem státní silnice mela samé omezení na 50km, tak to bylo spíše zdržení.

Poblíž mesta Cesena dle plánu najíždím na dálnici A14, vedoucí po východním pobreží. V cíli - Silvi Marina (pred mestem Pescara) jsme v pozdní odpoledne, ujeto 1290 km a v 17 hod jsme ubytováni v apartmánu u more. Jde v tomto termínu o velmi levný apartmán, který využíváme pouze od úterý do soboty (placen na sobota-sobota. Je prostorný, uvnitr pekný, sice z venku obycejný šedý "panelák", ale je plne funkcní a kousek od široké pískové pláže s pozvolným vstupem do more. Už v Rakousku nám zacalo na zadním kole hucet ložisko a tak jsem to zde puvodne chtel rešit, ale namísto toho jsme všichni odpocívali, proste užívali dovolené a problém auta se odložil na další týden. Vecer jsme podnikli autem pár výletu po okolí - Silvi Alto (stará puvodní cást nad naší prímorskou), San Benedetto del Tronto a Pescara.

V sobotu behem dne prejíždíme napríc Itálii - prevážne po neplacených silnicích, cca 400 km na západní pobreží pod Neapol.

Syn si oficielne poprvé zajezdí s cerstvým ridicákem, který si vyzvedl tesne pred odjezdem na dovolenou. Za Vesuvem a Pompejemi odbocujeme na Sorentský poloostrov a pres jeho vysoký hrbet prejíždíme na jeho jižní a mnou vysnené pobreží Amalfi.

V mestecku Praiano (mezi mesty Amalfi a Positano) v baru u silnice nacházíme po predchozím zavolání mobilem pana Nicolu a ten posílá svého jazykove lépe vybaveného bratra (smes anglictiny, nemciny a italštiny v neapolitánském podání), aby nás ubytoval. Pekná je naše vila Fulvia, má prostorný krásný apartmán, úžasný výhled na more (v dálce videt i ostrov Capri), na naše mestecko a na sousední Positano.

Amalfi costiera (Amalfi coast) je pobreží prudce se svažující k morí a na jeho svazích jsou vystaveny stará krásná mestecka. Mezi nimi vede na svazích úzká neustále se klikatící silnicka, kde jízda vyžaduje zkušenosti a nebojácnost. Na jedné strane rovná skála nahoru, na opacné strane vysoká betonová obruba a sráz dolu k mori. Jezdí zde místní doprava - menší autobusy, které pred každou zatáckou troubí- najíždí do celé šírky silnicky, aby se v zatáckách vytotocili. A tak se casto musí couvat zpet a autobusu umožnit pokracování v jízde. V mesteckách prakticky není k dispozici volné místo k parkování, proto jsem mel telefonicky domluveno s panem Nicolou, že mne nechá auto ve své velké garáži. Ale jeho bratr me pri ubytování nechal pracne zacouvat na jediné volné místecko na ulici kousek od naší vily (prý v tom není žádný problém), on totiž o slíbené privátní garáži nevedel... Vecer už byl za steracem pocítacem vytisknutý lístek s mou SPZ od místní Polizia Municipale na 36 Euro a tak jsem sehnal pana domácího Nicolu a místo placení pokuty jsme auto odvezli do cca 1,5 km vzdálené Nicolovi garáže. A tam zustalo do odjezdu v další sobotu brzy ráno. Takže na ložisko vubec nedošlo a po místním okolí jsme jezdili zmínenými autobusy. Nakonec vetšina místních osobáku je odrená ze všech stran (díky úzké neprehledné zatáckovité silnici) a o to jsem zrovna nestál... Krásné výlety autobusem do okolí - Amalfi, Ravello, Positano, Sorento a mezi tím koupání v pruzracne modrém a teplém mori. Pouze nevýhodou, hlavne ze zacátku než si devcata zvykli, byl prístup k malé pláži dole mezi skalami. 1200 kroku po rovine a mírném svahu, ale hlavne 300 schodu dalo pri zpátecní ceste pred obedem a potom znovu pred vecerí pekne zabrat...

Prestože náš pan domácí signor Nicola si behem dne privydelával na mori s lodkou, jeho pozvání jsme nejak nestacili využít a tak ani nepoznali, zde západními turisty hojne využívanou prepravu bárkami i vetšími lodemi mezi jednotlivými mestecky-plážemi Amalfi coust.

Pocasí velmi príjemné, ráno kolem 18 C, pres den 28 C (samozrejme na intenzivním slunci od cca 11.30-15.30 se nedá být), apartmán dobre odizolován a vybaven stínicími roletami, takže klimatizaci jsme poušteli pouze na chvilku po návratu od more, když jsme se trochu zapotili.

Varili jsme si z privezených ceských zásob, ale postupne se obrovská kabela, nazvaná dcerou potupne "konzervárna", stala detmi neoblíbenou soucástí naší kuchyne a výsledkem bylo mé plíživé nabírání na váze pri dojídání bohatých zbytku. Ani v minulých letech osvedcené zásoby lepších salámu a cabajky nebodovaly a vydržely z velké cásti zpet domu. Takže se muselo neco cerstvejšího nakoupit i v místních drahých obchodech a na vecerních procházkách jsme si dopráli kvalitní zmrzlinu. Našlapaný kufr ceských nápoju témer stacil, já používal k pití osvedcenou kombinaci - 2l ceské kofoly smíchané s litrem místního cerveného vína. Rozlité ve dvou PET lahvích to stacilo na dopolední a pozdne-odpolední návštevu pláže.

Trochu problému prinesly zdravotní komplikace detí. V Silvi jsme navštívili místní lékarku, která predepsala cistící vodu a antibiotika (zarudlé bolavé ucho) synovi, ale ten se nejak rychle zotavil, zvlášt, když doktorka ríkala "Mare e acqua no!" V Praianu chytla dcera rýmu, ale po 1,5 denním pustu byla zase ve vode.

Všichni byli dostatecne zrekreováni, takže jsme pobyt nenatahovali a vyrazili v sobotu ránu ve 2.30 hod na non-stop cestu domu.

Cesta až na hucící ložisko probíhala v pohode, první dálnicní zácpa a popojíždení bylo v Bologni, druhé mnohem vetší (5 km fronta) pred Mestre, kde se musí zastavit a zaplatit dálnicní poplatky, tretí za Mestre v místech sjezdu k severnímu pobreží Jadranu. Bocní prístupové cesty k mori byly natolik plné, že to ovlivnilo i provoz na dálnici. V sobotu se hosté u more mení, takže silnice jsou zablokované z obou stran. A tak nejen vjíždení na dálnici, ale i z ní se špatne dostává, což brzdilo i nás - pouze rovne projíždející.

V Rakousku v Alpách na velkém vyasfaltovaném dálnicním parkovišti poprvé za dovolenou poznáváme odporný suchý rozžhavený vzduch, kterého si "užíváme" i po dojezdu domu pri sušení zahrady. Nejak nekonecne dlouhá je tentokrát Víden, provoz houstne, kvanta Cechu se vrací z Chorvatska. V Mikulove jsme ješte za svetla a domu prijíždíme po 22 hodine již za tmy. Neskonalé nárocné bylo privítání s truchlícím Bobíkem, netušil jsem že umí vyskocit do témer dvoumetrové výšky a oblizovat nám oblicej. Zpátecní cesta dlouhá 1600 km nedala pres ocekávání tolik zabrat, pouze bolela hlava z hucícího ložiska. Naštestí vydrželo, celkem najeto 3500 kilometru.

Petr Broža