Za cedráty v Kalábrii

 

Cíle letošní rodinné dovolené byly předurčeny skutečností, že severní polovinu Itálie po Řím jsme poznali v minulých pěti letech. Nasbírání zkušeností a odvaha strávit v autě dva dny nám umožnily poznat Tyrhénské pobřeží Kalábrie s výletem na Sicílii.

Vyjíždíme 4.7. za hluboké tmy a tak bez problému se dostaneme přes poloprázdnou Vídeň a rovněž Mestre u Benátek je plynule průjezdné. S ohledem na dobrý čas opouštíme na jihu Florencie dálnici a čtyřproudovou silnicí uhýbáme na Sienu. Ještě než si prohlédneme toto toskánské město, zastavím v San Gimignano a zblízka obdivujeme symboliku tohoto města - velké gotické věže a další kamenné stavby.

Historická Siena, město se středověkým koloritem, nás okouzlí především hlavním náměstím Pza Il Campo. Dominantou je palác Pubblico k němuž se v půlkruhu obracejí všechny ostatní stavby. Jeho 120 metrů vysoká věž láká k vyhlídce, ale 503 schodů mluví proti. Úchvatným dojmem působí i Sienský dóm, jehož stavba začala v 12. století a ukončena byla v roce 1382. Bílá románsko-gotická fasáda je prokládána červeným a zeleným mramorem, také další části chrámu jsou jedinečné. Ostatní Sienské památky prohlížíme pouze za pochodu k autu.

Čekají nás poslední dnešní kilometry na přespání v lázeňském městě Chianciano Terme, kde se tachometr zastavil na čísle 1230 km. Ubytujeme se v poloprázdném hotýlku Giglio, což je jedna z velikého množství zdejších lázeňských kapacit. Při večerní procházce najdeme v menším parku na chráněném místě krásné banánovníky s plody. Jako samozřejmost tu vidím odolnější zakrslá granátová jablíčka – Punica Granatum Nana.

Ráno po chudé kontinentální snídani najedeme znovu na autostrádu a okolo Římu a Neapole se dostaneme do Salerna, kde končí zpoplatňování dálnice. V podvečer, po ujetí dnešních osmi set kilometrů – celkem s včerejškem 2020 km, jsme v San Ferdinando.

Rekreační komplex Le Dune Blue vznikl nedávno na pomerančovníkové plantáži a v pásu eukalyptů mezi mořem a plantáží. Některé pomerančovníky byly silně seřezány a tak pěkně obráží novými výhony. Část nabízeného ubytování je v apartmánech v hlavní budově, ale my máme jeden z dřevěných bungalovů. Jeho kladem byla klimatizace, velká terasa s nábytkem, dvě samostatné ložnice a další lůžka v kuchyni. Ovšem na koupelnu zbylo nejméně místa - velikost záchodové mísy a sprchového koutu odpovídala potřebám členů mateřské školky, což v mém případě znamenalo omezení lidských práv na provozování hygieny.

Velmi pěkný udržovaný bazén byl pro některé návštěvníky nutností, protože moře bylo poznamenáno přítokem řeky, nedalekým nákladním přístavem a vůbec nepořádkem v blízkém okolí. Centrum San Ferdinanda bylo dál než uváděných 900 metrů a také promenáda bez palem a obvyklých krámků sloužila více méně jako místo, kde se večer shromažďovala místní mládež. Pěkné udržované bylo pouze náměstí s kostelem a radnicí.

San Ferdinando se celkově vymykalo ostatnímu členitému a krásnému pobřeží Kalábrie. Máme tu v okolí řeky pouze rovinu s úrodnou půdou, protože všude vidíme citrusové plantáže, které jsou více či méně udržované.

S citrusů převládají pomerančovníky. Mezi zelenými plody zbývá občas nějaký loňský, například polokrvavý typu Sanguinello, dále podle tvarů typuji i místní odrůdu Ovale Calabrese. Také nacházím plody obsypanou dozrávající větev pupečné-navel odrůdy, zřejmě jde o nějaké pozdní loňské zakvetení. Na vzdáleném místě vidím i obsypané oranžové stromy, v úvahu přichází pozdní odrůda Valencia. Na mladých stromech jsou vidět štítky odrůd Navelina, Newhall, Valencia, Clementine Comune a specialita jižní Itálie středozemní mandarina Avana Tardivo di Ciaculli. Dozrává až na jaře a paradoxně tak přináší první jarní ovoce.

V některých přerostlých plantážích jsou původní rozteče cca. 2,5 metru zvětšeny odstraněním stromů ob jednu řadu, nebo občasným vyříznutím stromu v sousedství velkých jedinců. Zavlažování je řešeno vháněním vody do terénních koryt mezi řadami stromů, s úpravou půdy okolo kmenu k zachycení vody. Dále jsou vidět svislé rotující postřikovače nad korunami stromů, s nerovnoměrným pokrytím vody. Nejmodernější plastové rozvody s odkapávacími tryskami jsem zde neviděl. Ze škůdců byly nejviditelnější různé mušky a mšice na mladých výhonech.

Snažím se pokročit dále v problému trápící naše pěstitele – hnědnutí a zasychání větviček po jednotlivých růstových periodách spojené s opadem listů. Podobné příznaky zde také vidím, ale vitalita stromů v místních ideálních podmínkách je veliká a tak další bujné narůstání nových výhonů tyto příznaky zakrývá. Občasné zelené ( měďnaté ) postřiky houbové onemocnění naznačují. Ovšem odborné materiály v případě Phytophory poukazují na poškození kmene a hlavních větví, vytékající gumovou tekutinu a to zde nacházím minimálně. Na některých neudržovaných zahradách vidím rostliny se zaschlými větvemi až téměř k zemi, případně pouze rašící podnož, ale kdoví, kdy se tu naposledy zavlažovalo.

Mnohem výraznější projevy odcházejících větviček podobné našim problémům jsem viděl u rostlin v nádobách v různých zahradnictvích. Zelený postřik je tu vidět častěji. Ovšem většina rostlin je pěkná, bez viditelných problémů. Ke koupi jsou v cenách pod i nad 10 euro dle velikosti. Štítek je často už ztracený či vybledlý. V největším místním školkařském podniku Celestino Crisafulli prohlížím pěkné citrusové rostliny. Mimo běžných komerčních odrůd jsou tu i ornamentální variety, jmenovitě panašovaný citroník a pomerančovník, kumquaty, calamondin, různé hybridy rodu Citrus a Fortunella, např.limequat, Kucle (kumquat x clementina), dále cedráty a bergamot se zajímavými plody. Další bádání končím a jdu se ohlásit ke skupině pracujících, kteří mě zpozorovali. Šéf mně dá k dispozici jednoho zaměstnance, který nabízí odrůdy stylem: „Arancio – limone – mandarino – cedro – bergamoto – calamondino “ a tím jeho znalost odrůd končí. Mé dotazy na různé citrusové speciality zůstanou bez odpovědi. Navíc nám dorozumívání v italštině po dobrém začátku již téměř nejde a tak zaměstnanec nabízí svou rodnou francouzštinu, jenže pro mě je to pouze z bláta do louže…

Po citrusech se ptám na další rostliny mého zájmu. Ovšem Asimina triloba či Paw Paw mu nic neříká. Araucaria araucana se sice našla, ale pro mě byla příliš velká a „piccolo piante“ nebyla k dispozici.

Protože San Ferdinando nám vystačilo pouze na jednu večerní vycházku, další den jedeme do sousední Nicotery, rozkládající se na úpatí hory Poro. Zde se údolí řeky začíná prudce měnit v hory a tak Nicotera nám poprvé představí krásu kalábrijského pobřeží. Městečko nad mořem, krásný výhled dolů na písčité pobřeží Gioia Tauro, historické centrum původně starořecké osady, staré kostely či mladší hrad Ruffo.

Tuto krásu v mnohem větším měřítku vidíme i při výletu na Capo Vaticano v městě Tropea, v jednom z nejnavštěvovanějších kalábrijských měst. Staré kostely, kaple, úzké uličky plné nabízených typických kalábrijských produktů dýchají zdejším stylem života a navozují v nás pravou rekreační pohodu. Dole u písčitých pláží, zpestřených skalnatými útesy, vystupujeme po schodech na vrchol vysokého útesu ke staré katedrále Madony. Odtud fotografujeme nezapomenutelnou krásu kolmé skalnaté stěny, na jejíž patě se točí pobřežní silnice a na horní plošině začíná svítit večerní Tropea.

Jelikož hlavní účel několikadenního pobytu v San Ferdinado byl v poskytnutí základny pro návštěvu Sicílie, vyjíždíme ve čtvrtek na výlet. Po pár desítkách kilometrů se v přístavu Villa San Giovanni přepravíme trajektem do sicilského města Messina. Nejdříve nás čeká prohlídka okouzlujícího města Taormina, rozkládajícího se na skalnaté terase 204 metrů nad mořem. Pro její celosvětovou proslulost netřeba detailně popisovat, ale při návštěvě určitě nevynechejte krásnou zahradu pod antickým divadlem ( založeno Řeky ve 3.století před naším letopočtem ) v nižší části města v prostoru nad mořem. Po obvodu zahrady je několik vyhlídek na moře a Etnu. Malý autobus nás doveze zpět k povinnému parkovišti zhruba v polovině stoupání k Taormině.

Odtud se vracím na dálnici a jedeme na Etnu. Při zastávce na dálničním odpočívadle vidím na pozemcích obsypané stromy oranžových pomerančů a také remontantní citroníky s mnoha plody. Autem se dostaneme do výšky asi dvou kilometrů a odtud již opět funguje lanovka, lávou poškozená v roce 2001. Tu si s ohledem na cenu 40 euro za osobu necháme na příště. Ani najmutí terénních vozů u nás nepřichází v úvahu. Menší místní krátery, v roce 2001 aktivní, jsou již klidné. Na lávu z uvedeného roku již poukazují pouze stavební práce v obnovení parkovišť a informační cedulka na lávě, která se opřela o stěnu zdejší restaurace.

Při zpáteční cestě vynecháme plánovanou zastávku v Messině. Centrum je značné ucpané, kontakty mezi jednotlivými účastníky provozu jsou příliš těsné a do každé volné skuliny se musím rychle tlačit, protože bez ohledu na dopravní předpisy se tam nekompromisně ihned probojují jiní. Když se ocitnu na přímé volné cestě k najetí do přístavu, využívám této nabídky a Messina zůstane za námi.

Již na pevnině uděláme zastávku v půvabném rybářském městečku Scilla. Opět krása části města na skalách nad mořem a druhá dole u pláže. Výjezd na dálnici je zde uzavřený, proto pokračujeme po pobřeží do dalšího městečka. Znovu nezapomenutelný zážitek, tentokrát z městečka rozprostírají se na úbočí hor, z kterého šplháme nahoru k dálnici. Při pomalé jízdě tímto stoupáním pozoruji místní obyvatele, posedávající ve stínu domů při večerních debatách. Na televizi nikdo nespěchá.

Půvab obdobného kalábrijského stylu přímořských měst na skalách jsem chtěl vychutnat i v městečku Palmi, ale pokročilý čas a dostatek zážitků tohoto dne byly proti …

Ještě před odjezdem ze San Ferdinando se dostávám do nepříjemně vypadajícího problému. Postřikovač citrusů vedle parkoviště nečekaně otočil půlkruh kropené plochy a celý den zaléval naše auto. Bylo znečištěné bílým postřikem připečeným k autu a ani po hodinovém úsilí se saponátem jsem z okna neodstranil neprůhledný bílý povlak. Po stížnosti přišel vedoucí rekreačního střediska s hadrem a plastovou lahví se světle žlutou tekutinou a začal čistit sklo. Na dotaz na obsah láhve sdělil „aceto“. Tedy ocet, jak jednoduché a účinné. Ovšem brzy ho to přestalo bavit a tak poslal dva bulharské brigádníky s gumovými rukavicemi a kbelíkem jiné žíravé tekutiny, po jejímž nanesení na auto se při reakci objevila bílá pěna o po opláchnutí bylo auto čisté. Voda z rozstřikovače obsahovala pouze vápník, který v žáru slunce dokonale přilnul k autu. Odstraňování octem mně připomnělo zkoušku na obsah vápna v půdě pomocí octu. Otázkou je, jak žíravina bulharských brigádníků „prospěla“ karoserii auta, ale to ukáže až čas.

V sobotu se přesouváme na týdenní pobyt v městečku Scalea. Po ubytování a krátkém seznámení vidíme, že prostorné bydlení v hlídaném areálu apartmánových domů Parco Scalea se zahrádkami, kompletní svěží středomořská vegetace, pláž s čistým tyrkysově modrým mořem, živé městečko s mnoha ulicemi plnými obchůdků na večerní procházky a také historickou kamennou částí budou v ceně 8000 Kč za čtyřmístný byt včetně plážového servisu jedním z vrcholů našich italských cest. V září stojí tento byt pouze 3000 Kč za týden.

Scalea je jedno z největších a nejstarších městeček v oblasti Riviera dei Cedri, tedy v citrusářském jazyce „pobřeží cedrátů“, či „cedrátová riviéra“. Pojmenování pochází ze skutečnosti, že jsou zde vhodné podmínky pro tyto choulostivé citrusy. V rámci celé Itálie je toto pobřeží monopolní oblastí pro pěstování cedrátů.

Scalea Vecchia - historická kamenná část, večer osvícená, upoutá na vrcholu starý normanským hradem a pod ním staré domy, paláce a kostely s úzkými tajemnými uličkami a dole u moře obranná věž Talao. Hrad i věž poskytli pěkný výhled, zato v úzké uličce historické části jsem po zaseknutí málem čekal na vytrávení, nešlo to tam ani zpět. Při vstupu do uličky jsem se natočil na bok, nadechnul, zatáhl břich a rázně vstoupil do nejužší části vytesané ve skále. Ale náhle to nešlo a jelikož docházel kyslík, musel jsem se vydechnout, což mělo za následek vtlačení mého téměř nahého těla do skalnatých výběžků. Nakonec s menšími oděrkami zvládám i tento problém.

V této době před hlavní sezónou byla pláž poloprázdná akoupání v čistém voňavém moři bylo velmi příjemné. Neobvyklé černé a bílé oblázky sopečného původu byly dostatečně jemné tak, že chůze po nich byla příjemná a přitom neobsahovaly jemný písek kalící vodu. Ovšem díky tmavé barvě byly pro chodidla v nejteplejší denní době nesnesitelně rozžhavené.

Večerní Scalea nabídla svými obchodními ulicemi a centrem dostatek prostoru pro naše dlouhé večerní vycházky, ukončené u obchodníka, který nás přilákal nápisem „Domaci zmrzlina“, nadprůměrnou kvalitou a cenou na spodní hranici zdejších nabídek. Na několika místech je nabízen Internet-point a tak čteme poštu, posíláme webové pozdravy a počítač využíváme i ke stažení fotek z digitálního fotoaparátu na vlastní Flasch disc.

Také poznáváme blízké okolí. San Niccola Arcella nabízí historickou část, vyhlídku na pláž dole pod vesnicí a nádherně zbudovanou silnicí k moři. Ta se točila po prudkých stráních a přes největší překážky byl zbudován most a tunel. Je tu možnost vykoupat se v jeskyni Arco Magno.

Podobně autem šplháme od moře nahoru nad město Maratea. Na vrcholu stojí kostel od kterého se po stupňovitém chodníku vystupuje na nejvyšší část, na níž stojí obrovská socha Krista, světově druhá největší po obdobné v Rio de Janeiro. Je tu krásná vyhlídka na samotné město Maratea a její přístav. A právě z přímořské části je pohled na vrchol s Kristem nejimpozantnější. Zvyšuje tím atraktivitu města Maratea, která je střediskem dovolené pro světovou „smetánku“, což dokazuje přítomnost jachty Toma Cruise a Nicole Kidman.

V sousedním letovisku Praia a Mare nás především zajímá blízký ostrov Dino, známý svými přírodou vytvořenými jeskyněmi. Na pláži si půjčíme šlapadlo a plavíme se k ostrovu. Ovšem pokročilý čas, vycházkové oblečení namísto plavek, telefony a digitální fotoaparát v konfrontaci s velkými vlnami u ostrova způsobily, že k vylodění nedošlo. Částečně nám to vynahradí jinak nedostupný výhled z moře na Apeninské pohoří Polino.

Při procházkách Scaleou obdivujeme obvyklé mediteránní rostlinné druhy a v soukromých zahradách vidíme i jednotlivé citrusy. Konečně nalézám místní zahradnictví, které měl majitel „pečlivě uschované“ – bez jediného označení firmy. V nabídce nechybí ani citrusy, mezi kterými si vyhlédnu bergamot.

Na hlavní citrusářskou exkurzi odjíždíme se synem do sousedního městečka Santa Maria del Cedro, které je střediskem pěstování cedrátů v Itálii. Pomalou jízdou po pobřežní silnici marně hledáme citrusovou plantáž v přímořské části. Dojedeme až do dalšího městečka jehož název Diamante by mohl mít souvislost se zdejší nejpěstovanější odrůdou cedrátu Diamante. Hledání je stále bez výsledku. Silnice do vnitrozemí začínají rychle stoupat nahoru a zde se cedráty čekat nedají. Ve staré části Santa Maria del Cedro uvidíme zeleně psané směrovky „Le vie del Cedro“. Tento směr nás stále vede nahoru až skončíme na kouzelném náměstíčku, kde vyniká kostel a velká bílá socha – Santa Maria, nesporně spjatá s názvem městečka. Naše zeleně psaná směrovka nás dovedla do obchodu s barem před nímž stála obrovská napodobenina plodu cedrátu. Samotný obchod nabízel kalábrijské produkty z cedrátů, například likér, ovocnou zmrzlinu či jogurt. Majitel se nám hned věnuje, ale jakmile pochopí, že hledáme jen plantáže a nejdeme nakupovat, jeho ochotný tón se změní ve vodopád rychle padajících vět. I když mnoho nerozumíme, je jisté kam nás posílá... Snad si ani nezasloužil, abych zde mínil jeho webové stránky www.cedrocalabria.it . Ale stále to nevzdáváme. Nejedeme zpět k pobřeží, ale vracíme se vnitrozemskou silnicí. Pod zříceninou starého hradu se nám konečně ukáže velké údolí a na něm pravidelné pozemky osázené vytouženými cedráty. Řeka tekoucí v údolí nemá již v této době mnoho vody a navíc celé údolí se mezi kopci různě zatáčí, proto nebylo viditelné při po pobřežní jízdě.

Plantážové pěstování cedrátů je oproti jiným citrusům velmi specifické. Cedráty jsou citlivé na studené větry, samozřejmě i na sníh a mráz. Pod tíhou větru, sněhu i plodů trpí lámavostí větví, proto jsou větve vedené po vodorovných podpěrách, vlastně na nízké, asi jeden metr vysoké pergole ze dřeva, bambusu a nově i z lehkých kovových slitin. Výhony rostoucí z vodorovných větví jsou udržovány zhruba v půlmetrové vrstvě, proto celková výška udržovaného porostu je pouze kolem sto padesáti centimetrů. Prodloužená konstrukce pergoly tvoří nosnou část pro mobilní zakrytí polyetylenovým úpletem nebo plachtou. Pěstování cedrátů je natolik zvláštní a když k tomu přidám mimořádný historický a náboženský význam tohoto druhu citrusu ve Středozemí, tak je to na sepsání samostatného článku. Po studiu rostlin zblízka a získání panašované větvičky, rostoucí ze zeleného cedrátu, vyjedeme na druhou stranu nad údolí. Jednotlivá políčka jsou i z výšky dobře rozeznatelná díky smotaným rolám zelené krycí síťoviny. Než dojedeme zpět uvidíme i další políčka s cedráty, totiž krycí úplety dostatečně identifikují cíl našeho hledání. V jedné z nových plantáží má kovová podpěrná konstrukce vyšší střešní nástavbu a ta je potažena ochrannou síťovinou i nyní v létě.

Ještě před Scaleou narazíme v členitém terénu na velké zahradnictví firmy Miceli. Mimo samozřejmý mediteránní sortiment rostlin jsou tu v slušné nabídce i citrusy. Z odrůd například klementinky Marisol a Comune, středozemní mandarina Avana Tardivo di Ciaculli a její ranější varieta Avana Apireno, hybridní Fortune, pomerančovníky Navelina, Newhall, Maltese, Valencia, citroníky Femminello Comune, Zagara Bianca a grepy Star Ruby či March Seedless. Velkou část této plochy vyplňují i cedráty v různých velikostech a to nejen roubované na podnožích, ale i pravokořenné. Jde pouze o odrůdu Diamante a na větších rostlinách sleduji různě velké plody s poměrně velkými vzhledovými rozdíly. Obsluhující slečnu žádáme o starší žlutý plod, který díky své „otylosti“, ztratil nejen podlouhlý kónický tvar, ale i špička není téměř znatelná. Ochotná slečna, typující nás na Poláky si zvědavě ověří naši národnost a běží se zeptat šéfa. Ten nepříliš nadšeně souhlasil, on nás totiž od samého začátku po očku sledoval. Chovat se na všech pozemcích nenápadně bylo nemožné, přece jenom jsme o hlavu převyšovali místní drobné zákazníky. Když to v mém případě vezmu na kila, rozdíl byl ještě výraznější. Navíc jsme prohlíželi a fotografovali to, co ostatní kupující míjeli bez povšimnutí. Podle adresy na vizitce patří firma Miceli katastrálně pod Scaleu, proto po odchodu brzy dojedeme do našeho města a to paradoxně s posledního směru, který jsme dosud neprozkoumali. Byl to návrat z opravdového cedrátového pobřeží Riviera dei Cedri, přestože jsme se vrátili z vnitrozemské strany.

Náš krásný pobyt končí, jsme náležitě odpočatí s množstvím čerstvých sil. Krátce řečeno, Kalábrie nás okouzlila svou přírodou, ale i historií a stejně tak současností, do které se prolínají tradiční zvyky, kuchyně a vůbec jak často zdůrazňuji místní obchodníci, nabízející své „typické kalábrijské produkty“ v mnoha obchodech. Pravdou je, že na pořádek se tu hledí méně než na severu, ale to je všeobecně na jihu obvyklé. Pěkný pobyt v apartmánech se tu dá sehnat levně, i za třetinu ceny než v severních letoviscích či v Chorvatsku. V době psaní tohoto článku mě přichází od CK nabídka se zářijovou Last minute na pobyt v Kalábrii od 70 Kč na osobu za den. Proti samozřejmě stojí přílišná vzdálenost. Dále, na rozdíl od levných pobytových ubytovacích lokalit, je nutné jednorázové tranzitní přespání, které se těžko hledá pod 20 Euro za osobu a noc. Jízda více jak 2000 km nonstop se rovná hazardu.

V sobotu ráno v půl sedmé natáčíme kola na sever. Plynulou a rychlou jízdu po dálnici zastaví před Římem převrácený kamion. Náhlá překážka napříč dálnice způsobí prudké zabrzdění ve všech třech pruzích. My patříme k té úspěšnější většině vozidel, které se to podařilo. Pro ostatní přijížděla odtahová vozidla a na řešení jednotlivých případů dojely dva „antony“ dopravních policistů. S kamionem si poradil velký autojeřáb a tak levý pruh je rekordně po hodině a čtvrt volný a kolony aut se rozjíždějí. Po poledni, již nad Římem, nám na výjezdu Orte ukáže displej dnešní dálniční účet v hodnotě 15,20 Euro a pak již pokračujeme neplacenou čtyřproudovou silnicí dálničního typu na Cesenu a Ravennu. Poté po jadranském pobřeží do Correzzoly, kde přespáváme v levnějším hotelu La Corte, který vznikl přestavěním bývalého kláštera.

Benediktýnský klášter přišel o své původní stavitele konfiskací Napoleonem. Dnešní majitel ponechal původní vzhled, ale vybavení pro turisty – tedy postele a sociální zařízení jsou samozřejmě nové. Jelikož jsme dojeli v osmnáct hodin, máme dostatek času na prohlídku hezké vesnice. Dominantou mimo kláštera je čerstvě opravený kostel s vysokou věží, netradičně ukončenou plochou střechou s ochozem a velkou sochou Krista. Vyzdobený hřbitov s mnoha honosnými hrobkami dokazuje jakou úctu a péči věnují místní lidé svým předkům.

Touha po domově mně nedá dospat a tak vzbudím protestující rodinu a v neděli v půl páté ráno opouštíme Correzzolu. V blízkých Benátkách najedeme opět na dálnici a proto již v sedm hodin platíme v Tarvisiu před hranicemi Rakouska mýtné 10,5 Euro. Po dalších pěti a půl hodinách jsou znovu hranice, tentokrát v Mikulově. Ještě nakoupit potraviny v Brně a Moravec nás přivítá patnáct minut po čtrnácté hodině. Kilometrovník ukázal celkových 4700 km za dovolenou. Domov nás překvapuje výrazným pokrokem v nárůstu veškeré vegetace a navíc po „období dešťů“ přicházejí hezké dny a začínají růst houby. První letošní bedly se objeví i ve skleníku. Tou méně příjemnou stránkou návratu je okamžitý nástup do tvrdé reality denního zaměstnání s ranním vstáváním a pozdním příchodem…